Odkaz zmizelého


Stavební práce už toho dne dávno ustaly – ostatně byla sobota -  ale přesto se dovnitř vplížila temná osoba se škrabkou na omítku.

           Mdlé světlo pozdního odpoledne odhalovalo řadu kabinek v dost dezolátním stavu – u některých chyběly dveře, v jiných zůstaly místo porcelánových mís jen střepy… tyto chlapecké záchodky v pátém patře byly po jedné nehodě před asi patnácti lety uzavřeny a ředitel si na ně vzpomněl až nedávno, v souvislosti s prudkým nárůstem řad studentů a následnou nutností zvýšit odpovídající měrou i počet sociálních zařízení. 

            Harry Potter procházel kolem zděných kabinek a nahlížel dovnitř. Tady už byli… i tady… všechno už je asi odhaleno…anebo taky ne, pomyslel si, když na konci řady objevil kabinku, která se zdála být doposud zednickými pracemi nedotčena.

            Opatrně odsunul stranou dveře, které se dost nebezpečně kývaly jen na jednom pantu, a vstoupil. Bylo tomu skutečně tak – omítka zůstala netknutá.

            Vyhýbaje se naprasklé míse přiklekl a rozsvícenou hůlkou, aby mu v šeru nic neuniklo, zamířil na zeď. Byla pokryta duchaplnými nápisy typu K+N=VSL nebo hodně zdaru! – blesklo mu hlavou, jestli se to vztahuje k činnosti, která se v těchto místech prováděla, a pak s úšklebkem zavrtěl hlavou. Kdepak; nápisy, které by ho mohly zajímat, se nacházely někde pod tímhle bezcenným balastem.

            Jemně přejel po zdivu škrabkou. Jaké tajemství asi čeká na mě?

            Během uplynulých dní objevili zedníci dva nápisy, které vskutku stály za zmínku.

            Ten první něco řekl jen několika zasvěceným, ale on patřil mezi ně a proto se pousmál, když se mu ředitel přetlumočil:

  

            Zhasněte měsíc!

R.

            

            Jeho úsměv nebyl nemístný; chápal Remusovo tehdejší zoufalství, ale stejně tak dobře věděl, že ke dnešnímu dni už byl Vlkodlačí lektvar vylepšen do té míry, že do života svých uživatelů zasahoval asi tak stejně jako prášky proti alergii (Harryho úsměv trochu zkysl, když si uvědomil, kdože na tom měl hlavní zásluhu).

            Lupinovy děti se spíš než proměny svého otce děsily proměn své matky – tedy hlavně jejích účesů. Harryho se tiše zasmál. Pletl by se ten, kdo by si myslel, že ostře růžová pro Tonksovou s věkem ztratí kouzlo.

            Druhým nápisem byla mapa, která se skrývala v jednom provlhlém, tmavém koutě. Pokud vás napadá, že mapa, skrývající se v provlhlém, tmavém koutě, nemůže vést jinam, než k pokladu, máte samozřejmě pravdu.

            V té záhadné změti čar a značek našel někdo šťastný podobnost s jednou slepou chodbou se třemi sochami a při jejich důkladném prohmatání se skutečně docela vzadu otevřela malá dvířka, vedoucí do maličké komůrky, ne větší než přístěnek na košťata.

            Harrymu projelo hlavou, kolikrát narazili na podobné tajné schovávačky oni, když ještě chodili do školy a prolézali tam každý kout, nebylo týdne, aby něco zajímavého nenašli… Tři nejlepší kamarádi. Úžasná trojka. Neporazitelné trio.

            Hermiona se vdala – vzala si…  ale ne, už je to tady zase, na tohle si nezvyknu ani za sto let, natož za sotva třicet. Nebudu si s ním kazit sobotu.

Ron by to nikdy nedovolil… 

            Ovšem Ron odešel a vzal s sebou svou krásnou sestru, tak jako mnohé další... Když Harry občas v duchu listoval svou Knihou Ztrát Bez Nálezů, viděl jejich tváře tak jasně, jakoby se rozloučili teprve včera.

            I teď v duchu viděl, jak se její stránky bezhlesně otáčejí. Zepředu dozadu a naopak, až zůstala otevřená na první dvojstránce.

            Rodiče. První ztráta, která ale v sobě nesla tu útěchu, že si ji nepamatoval.

Vedle nich se usmíval člověk, kterému důvěřovali natolik, že se stal Harryho kmotrem.

            Neměl tu stránku rád. Ne, že by neměl rád Siriuse – za ten krátký čas, který v jeho životě strávil, se mu zaryl do paměti možná až bolestným způsobem, ale nikdy se nesmířil s tím, že jeho kmotr jako jediný nemá ani hrob, ke kterému by si mohl chodit postěžovat, popovídat si – ano, možná to dělají jenom staří lidé, ale on už taky nebyl nejmladší a k čertu, vždyť Ron mu někdy odpovídal!  

           Zavřel svou mentální knihu a založil ji někam do prachu, odkud ji zase někdy příště vyloví, nebo z něj vypluje sama.

            Pečlivými, úspornými pohyby rukou, které už toho v životě dělaly mnoho, seškrabával omítku a přemýšlel, jaká je pravděpodobnost, že by stěny posledního záchodku obsahovaly další mapu, vedoucí k pokladu. 

            Tedy, k pokladu… poklad, který bylo možno nalézt, když jste třikrát doleva a čtyřikrát doprava zakroutili nosem bronzového vypodobnění jistého váženého kouzelníka, neobsahoval zlaté cihly, démantové šperky ani vzácné lektvary a už vůbec se nenacházel v stříbrem kované truhlici; jeho skromným příbytkem byla polorozpadlá krabice z obyčejné lepenky. Přesto měl hodnotu mnoha tisíc galeonů a některým by to ještě připadalo málo.

            Ona krabice totiž obsahovala kompletní kolekci nejvzácnějších sběratelských kartiček se všemi domácími i světových ligovými hráči famfrpálu. Z druhé poloviny sedmdesátých let. Minulého století.

            Každý, kdo se zajímal o famfrpál a aspoň trochu i o jeho historii, se při takovém nálezu musel rozbrečet štěstím. I Harry záviděl tomu šťastlivci, který se k mapě dostal před ním, i když ho trochu zamrazilo při představě, jak dávno mrtvý Ludo Pytloun celá léta šibalsky pomrkává bleděmodrýma očima přes hromadící se vrstvu prachu…

            Jeho vytrvalá práce se škrabkou zatím odhalila jen několik překřížených čar a obligátní srdíčko s vepsaným písmenem M, ale teď přišel okamžik, kdy se mu srdce rozbušilo napětím, které by bylo možné srovnat s pocity Howarda Cartera před zapečetěnými dveřmi s kartuší s Tutanchamónovým jménem.

            Pod jeho rukou se začala vynořovat písmena, hranatá a vážná, vytesaná hluboko do zdi.   Pokud to bylo možné, ještě své pohyby zjemnil a zpřesnil, aby to, kvůli čemu sem přišel – protože v srdci věděl, že tohle bylo ono – snad nějak nepoškodil.

           PODÍVEJ, stálo před ním to slovo jako výkřik minulosti. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Co mám vidět? Vůbec nic ho nenapadalo a tak brzy dospěl ke správné úvaze - odhalil pouze zlomek textu.

            Rychle pokračoval ve své činnosti a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat.

 

            PODÍVEJ SE DOLEVA, hlásal teď nápis.

 

            Automaticky se ohlédl po své levé ruce, ale téměř vzápětí si uvědomil, že podobné vzkazy byly jen stěží určeny někomu, kdo je objevoval při restaurátorských pracích. Ne; nápisy byly dítětem své doby, doby, kdy ještě zdejší záchody normálně fungovaly – a své poselství hlásaly tomu, kdo seděl na jednom z nich. Proto je musel vnímat právě z této perspektivy.

            Když si toto ujasnil, obrátil se k protější stěně. Ta byla zašlá a zhyzděná několika obscénními symboly, ale pro něj měla jistý tajemný půvab – byla na ní vrstva omítky, která mohla skrývat pokračování nápisu, nebo cokoliv jiného… 

            Nevnímal čas a zatímco seškraboval omítku z pravé zdi, hlavou mu běžely opalizující představy map, vedoucích k zázračným elixírům nebo alespoň k největší světové sbírce kartiček z čarodějných žabek, tajných vzkazů, které si tu psali milenci – ale vždyť tohle byly CHLAPECKÉ záchody – no tak tedy spiklenci, svědectví o dávno promlčených zločinech…

            Zamrkal; před ním se skvěl další strohý, rozkazovačný nápis.

 

            PODÍVEJ SE DOPŘEDU

 

            Dopředu? Zamyšleně svraštil obočí. Snažil se uvažovat racionálně – už předtím přece správně – jak další postup jeho práce ukázal – usoudil, že toto podivné poselství je určeno někomu, kdo zde usedne na mísu. Co je pro toho, kdo sedí na záchodě, dopředu? Protější kabinka?

            Okamžitě se zvedl a do inkriminované místnůstky nahlédl, ale ihned spatřil, že tato už prošla zedníkům pod rukama a po tomto zákroku obsahovaly její stěny obvyklou změť čar, iniciál, srdíček a podobných piktogramů, které taktéž znázorňovaly některou část lidského těla.

            A pak mu to došlo. Obrátil proud jasného světla na kovové dveře, které předtím vyndal ze zbývajícího pantu a opřel o zeď. A bylo to tam.

 

            PODÍVEJ SE DOZADU

 

            Neváhal ani chvíli. Rozkročil se nad nakřáplou mísou – střežil se však při tom toho, na ni usednout – a pustil se do práce. 

            Srdce mu bilo jako o závod. Byl šestadvacátý listopad roku 1922,  Howard Carter už vstoupil do hrobky a teď se před ním zvedalo těžké víko sarkofágu…

            Poslední nápis byl odhalen a Harry teď už jasně viděl, že sem nepřišel pro poklad. Ovšem ani zbytečně.

            Poodstoupil a dlouho, velmi dlouho se díval na to, co se nyní skvělo na zadní stěně. A pak se rozesmál, až mu do očí vhrkly slzy.

 

             NEVRŤ SE A SEĎ

 

            S. B.

 

KONEC